Dějí se věci mezi nebem a zemí. Není to tak dlouho, co si kolega Dalas povzdechl, že sopečná činnost STROMBOLI už jednou provždy pohasla, a ono ejhle, máme je zpátky. A to prosím nejen v souvislosti s výročním koncertem v pražské O2 aréně, který rozechvěl srdce nejednoho pamětníka, ale zároveň i s novým kotoučkem „Fiat Lux“, obsahujícím desítku zbrusu nových kousků z tvůrčí dílny mistra Pavlíčka. Přednost má ovšem koncert…

Kdo se obával o návštěvnost, musel už ve frontách před turnikety svůj názor přehodnotit, a při pohledu na plný hokejový stadion pak jen uznale smeknout před tolika oddanými příznivci a skvěle zvládnutou propagací. Pravda, plochu stadionu opticky zaplnily i řady sedadel (neboť celá akce byla překvapivě pouze pro sedící) a nepřítomností tradičního „kotle“ utrpěla i vřelost odezvy publika, nešlo však o nic zásadního. A s narůstajícím časem více než dvouhodinové produkce kvitovala možnost posezení většina návštěvníků.

První tóny se halou rozezněly až v půl deváté, takže divák měl dostatečně času na důkladné prozkoumání dominanty části cirkusového stanu, který představoval sopku, po níž soubor nosí jméno. Samotné jeviště svou délkou sice přeťalo většinu haly napříč, ovšem hudebníci se tísnili pouze uprostřed v malém „klubovém“ čtverci a boky úplně uvolnili světlům. Těžko říct, zda to bylo z důvodu lepší komunikace během produkce, nebo zda převážil záměr opanovat prostor světelnou show s občasnou projekcí.

Úvod patřil dávným záležitostem „Stromboli“ a „Já ti dávám, dávám“, a obě hned jasně vyrýsovaly přednosti večera – skvěle hrající kapelu v klasické sestavě (snad jen u Venduly Kašpárkové to častěji zaskřípalo), hutný a čitelný zvuk, ale především skvěle zpívající Báru Basikovou. Přiznávám se bez mučení, že jsem měl o její aktuální formu trochu obavy, ovšem to s jakým ajfrem nastoupila a vydržela po celý koncert, předčilo veškerá očekávání. Možná jste v jejím hlase mohli tu a tam postrádat dávnou hravost, co se však týče tónů (i v těch nejvyšších polohách), výdrže a energie, musel každý kritik sklapnout čelist. Parádní výkon.

Hrálo se křížem krážem z dvojalba i anglicky zpívaného „Shutdown“ a zaznělo snad všechno, co jejich drážky ukrývají. První předěl obstarala hymnická óda „Ó hory“, s hostujícím baskytaristou Vladimírem Gumou Kulhánkem a klávesistou Romanem Dragounem (oba též chvilku před tím vystřihli i instrumentálního „Aladina“), kterou pochopitelně zpíval Vilém Čok. A ač je to k nevíře, lidi milují klauny, ať jsou sebetrapnější, takže jeho pózování s čepicí ve tvaru hory sklidilo až neuvěřitelný aplaus. V druhé části koncertu pak došlo třeba i na funky „Back In The Castle“, výtečné „Sandonorico“ (bohužel v anglické verzi) nebo na hodně „punkovou“ verzi „Okolo ohňů“, finále zase nemohlo proběhnout bez nejklasičtějších a zároveň nejsilnějších kousků souboru – tedy „Carmen“, „Velkého lalulá“, „Košilely“ a „Villy Ady“. Mohutné ovace a soubor se děkuje.

Pochopitelně takhle to celé nemohlo skončit, i když asi mělo. STROMBOLI totiž dramaturgicky zcela nešťastně nechali křest nového CD (v režii opět přehrávajícího Čoka) až na čas přídavků, takže namísto těch nejzásadnějších hitů fanouškům naservírovali několik nových skladeb s tečkou v podobě akustického „Post scriptum“. To se ovšem pracně vybudovaná atmosféra pak jen těžko zvedá z knockoutu. Ještěže se instrumentální trojka Pavlíček, Veselý, Kryšpín nechala publikem vyhecovat k definitivní tečce v podobě letité „Rychloběžky“, která svým dusavým tempem nechala náladu v hale naposledy rozkvést a díky tomu, že většina lidí už dávno stála nebo byla na odchodu domů, mohlo dojít i k nějakým těm skopičinám pod pódiem a na tribunách.

Ač musím říct, že z novinky „Fiat Lux“ nikterak nadšen nejsem, živě mě STROMBOLI stoprocentně přesvědčili. Jejich klasická čísla jsou totiž nadčasová a mají stále úžasnou silou. A když už mluvím o hudební síle, není to ta, která nutí dospívající dívky zuřivě křepčit, ani jejich pubertální kamarády zuřivě headbangerovat. Ale to všichni fanoušci souboru dávno vědí.